Hudba, která povznášela vězně v Terezíně

Od našeho sbormistra jsem dnes dostala odkaz na reportáž v Českém rozhlasu – radiožurnálu, která se věnuje koncertu v Berlíně.Repotráž jsem vám stáhla, ale můžete se na ni podívat i v originále http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/v-berline-vzpominali-na-hudbu-ktera-povznasela-vezne-z-terezina– V Berlíně vzpomínali na hudbu, která povznášela vězně. Prošli si peklem. Hudba pro ně byla jednou z mála radostí,kterou si mohli v době pobytu v terezínském ghettu dopřát. Dodávala jim sílu a naději. Konec války, která je připravila o řadu blízkých a přátel, si přijeli připomenout do Berlína. Paní Anna Hanusová vzpomíná na první dny po válce. Bylo jí tehdy 11 roků. Dnes, o 67 let později, si konec války připomíná v Berlíně. V Gedächtniskirche na Kudammu pořádá Nadace Hanse Krásy Koncert pro Terezín. Skladba židovského umělce nesmí v programu chybět. Právě v Terezíně složil svou operu Brundibár. „Jeho hudba je krásná. Pamatuji si, jak jsme seděli a zkoušeli. Hans Krása byl úžasný,“ dozvídám se. Jak Anna Hanusová, tak Anna Lorenzová se shodují na tom, že zkoušky v terezínském ghettu patří k nejsilnějším zážitkům. Bez ohledu na to, v jakých šílených kulisách se odehrávaly. „Zkoušky jsme měli obvykle na půdě. Hansi Krásovi pomáhal skladatel Karel Reiner. Bylo to velice pěkné. Těšili jsme se na každý večer, kdy jsme zkoušeli. Hrozně mi to pomohlo,“ svěřuje se Anna Lorenzová. „Mohli jsme bojovat proti zlému brundibárovi,“ dodává Anna Hanusová. „A zvítězili jsme. Mělo to pro nás velký význam. Chlapec, který hrál brundibára, byl úžasný – bohužel už se z Terezína nevrátil.“ Proč to podle ní bylo důležité? „Na chvíli jsme zapomněli, kde jsme a co se může každým dnem stát. Hudba nás povznášela.“ Hans Krása se konce války nedožil. Stejně jako Ilse Weberová. Její skladba Procházím Terezínem zní v berlínském kostele s výjimečnou silou. „Jsme rádi, že můžeme na válku vzpomínat společně a společně plánovat budoucnost,“ říká mi paní Gaby Flatow. Právě ona přišla s nápadem koncert uspořádat a vybranými penězi přispět na opravu varhan v terezínském kostele. Vzpomínky bolí, ale jsou potřeba, soudí žena, která prošla Terezínem To, že mezi Čechy a Němci by měly válečné události vytvářet nějaké příkopy, paní Lorenzová odmítá. Navzdory tomu, že strávila mládí v koncentračním táboře, na Němce nikdy nezavřela. „Už jsem přece jen nebyla tak malá. Když jsem přišla do Terezína, bylo mi čtrnáct, když jsem odcházela, osmnáct. Nikdy mě nic podobného nenapadlo,“ říká přesvědčeně. Na pódiu kostela se střídají různé soubory a interpreti. Většina posluchačů vnímá především krásné melodie. Pro ty, kdo prošli peklem terezínského ghetta jako Anna Hanusová, má koncert hlubší význam. Je mi smutno. Vzpomínám na děvčata, která zemřela. Ale vzpomínat se musí – stejně jako usilovat o to, aby se nic podobného neopakovalo,“ shrnuje na závěr.